FFčka od Sabči a Lucky

Někdo se mě náhle dotknul. Polekaně jsem se vztyčila jako pravítko a rozespale jsem se snažila zaostřit na obličej nějakého kluka. "Hej, žiješ?" Ptal se mě starostlivě a přisednul si ke mně. "Jo, proč bych neměla?" Zeptala jsem se ho stroze. Jen pokrčil rameny a posmutněl. Nevěděla jsem, jestli jsem něco náhodou neudělala špatně a tak jsem se ho přátelsky zeptala, kdo vlastně je.

"Já jsem Gustav, ty mě neznáš?" "Ne, ehm…měla bych?" Zeptala jsem se nejistě. Copak jsem ho už někdy viděla? Nee, byla jsem si naprosto jistá, že tohle bude nějak omyl. "Ne, to je v pořádku. Co to posloucháš?" Chvíli jsem nevěděla vo co gou, ale pak mi najednou došlo, že jsem asi musela usnout, protože jsem v mptrojce měla čtyři céda Linkinů a hned za nima Systemy, no a mě už hrála asi osmá písnička od Systemáků.

"No tak Julča je jméno mé a poslouchám System of a down." Nahodila jsem přátelskej úsměv a trochu ze mě spadla počáteční nejistota. Gustav mi hned sebral jedno sluchátko a tak jsme poslouchali spolu ještě půl hoďky a u toho kecali o všem možným, ale asi nejvíc o hudbě. Chvílema mi připadalo, jako by Gusťa ani nežil ničím jiným.

"Hele, mě to moc mrzí, protože jsi vážně fajn holka, ale já už asi budu muset jít." Řekl smutně Gustav. "A nemůžu tě doprovodit?" Zeptala jsem se ho pohotově, protože se mi domů moc nechtělo. Bydlím totiž sama, ani zvířátko na mě nečeká a tak jsem neměla důvod vracet se tam dřív, než bude nutný. "Jasně." Usmál se Gusťa a já mu nadšením skočila kolem krku.

Cestou jsme si povídali o všem možným i nemožným, ale nejvíc zase asi o hudbě. Vážně se mi zdálo, že Gusťa snad ani nedokázal mluvit o něčem jiným. Byl jí úplně posedlou. "Umíš hrát na nějakej nástroj?" Zeptala jsem se ho, protože mi připadalo, že je to celkem na místě. Bylo by divný, kdyby někdo jako Gusťa, který je hudbou úplně posedlý neuměl na nic hrát.

Najednou si mě začal prohlížet jako bych utekla z Bohnic bo co! Rozhodně mi to nebylo vůbec příjemný a celkem mě to nakvasilo. "Co je?" Zeptala jsem se ho nejistě. "Jako jestli ti ta otázka vadí tak…" "Ne, to je v pohodě. Hraju na bubny a šíleně mě to baví!" Ujistil mě Gusťa a oči se mu zase rozzářily. "Ty na něco hraješ?" "No, zkoušela jsem hrát na kytaru, vlastně hraju, ale umím jen pár akordů." Pokrčila jsem lhostejně rameny.

Popravdě řečeno jsem téměř na všechno byla tele. Ne, že by mi to vyloženě nešlo, ale v ničem jsem nebyla nijak výjimečná, že bych v tom ostatní předčila. Byla jsem prostě Julča, který jde spousta věcí, ale ani v jedný jsem nijak extra nebodovala.

"Tak tady bydlím. Jinak dík, že si šla se mnou. Ještě se mi nestalo, že by mě nějaká holka šla doprovodit domů." Usmál se Gusťa jako sluníčko a očividně mu to vůbec nevadilo. "Copak si ještě nezjistil, že ode mě můžeš čekat všechno?" Zeptala jsem se ho s šibalským úsměvem. "Sakra, víš co? Seš moc prima kluk! Ještě nikdy jsem nepotkala někoho jako seš ty. Málokdo se ke mně takhle choval, nemluvě o tom, že ty mě skoro neznáš. Chtěla bych tě požádat o číslo na mobil, protože bych tě ještě někdy ráda viděla. Teda jestli ty budeš chtít."

Gusťa se na chvíli odmlčel. Přemýšlel. Nevěděla jsem, čím si není jistý, ale já si jistá byla. Naprosto! Věděla jsem, že pokud si nechám upláchnout tuhle šanci, mít alespoň nějakého kamaráda, tak že nejspíš společnost mi už bude vždycky dělat jen samota. A o to jsem vážně nijak zvlášť nestála. "Nezávazně, kamarádsky." Dodala jsem s úsměvem a Gustav se začal řehnit. "Jasně, kamarádko! Tady ho máš…" Podal mi nějaký papírek s čísly. "Super! Díkes!" Dala jsem mu pusu na tvář a slíbila, že mu napíšu. "Tak čaues, někdy se ozvy." Slyšela jsem ještě za sebou, když jsem už cupitala domů.