S dvojčaty přichází i průser 4
"Promiň dědo, ale spěchám." Křikla jsem ještě na toho páprdu, kterej se teď válel po zemi a marně se snažil postavit na nohy. Můj pohled se zastavil na tom chlapci, který ze mě nespouštěl oči. "Jen doufám, že se ti ten tvůj sen vyplní a už mě nebudeš muset nikdy spatřit." Křiknul ještě za mnou a já se jen ušklíbla. "Neměj péči! Myslím, že to není tak nesplnitelný přání." Zařvala jsem ještě na něj a než jsem odpelášila pryč, neodpustila jsem si ho ještě naposledy poškádlit. "Trotle!" Křikla jsem za ním a se škodolibým úsměvem mu zmizela z dohledu.
"To je dneska mládež! Málem mě slečinka převálcuje a ještě mi bude nadávat!" Mumlal si pro sebe stařík a chlapec mu ochotně podal ruku. "Díky ti. Slečna namyšlená, že jo mladej?" Prohodil děda a vděčně se chytl jeho ruky. "Tak to jste odhadl přesně!" Podíval se na něj chlapec sklesle. "Dej jí čas…" Mrknul na něj šibalsky stařec a odpajdal si to pryč.
Doma jsem do sebe nacpala asi pět tabulek čokolády. To je to nejlepší, co mi pomáhá, když jsem naštvaná. Vážně, to je na nervy nejlepší! A hlavně teď mi to přišlo vhod, když jsem nervy měla v kýblu. Ještě než jsem si šla lehnout jsem na sebe pustila pěkně ledovou sprchu, abych si uvědomila, co se to dneska vlastně všechno stalo. Byla jsem z toho totiž úplně mimo a nic mi nedocházelo.
Ráno jsem automaticky vstala do práce, ale v půli cesty jsem ztuhla leknutím, když jsem si uvědomila, že vlastně žádnou práci nemám. "Co teď?" Ptala jsem se sama sebe. Vlastně se nebylo čemu divit. U mě to byla úplně normální věc - samomluva. Skoro celý život mi nikdo nenaslouchal a tak jsem si musela vystačit sama. Vlastně mi to už připadalo jako úplně normální věc.
"Skáknu si na oběd do restauračky a pak se uvidí." Napadlo mě a v duchu jsem si to -jako obvykle sama- odsouhlasila. Sedla jsem si k jednomu ze stolků a čekala, čekala, jo, stále ještě čekala! Najednou ke mně přiběhla o něco mladší dívka, než jsem byla já v ohozu servírky. Byla dost udejchaná a jen stěží popadala dech.
"Promiňte, ale máme fofr. Jedna kolegyně si vzala dovolenou a tak jsem tu jen já na roznos. Prostě se to všechno nedá stihnout." Omlouvala se a provinile se usmála. Jen jsem přikývla, jako že jí chápu. Každý holt máme jinou práci…a jen já nemám žádnou. O chvíli později mi konečně svitlo. Něco mě napadlo…
"Myslíte, že bych vám mohla pomoct? Myslím, jestli by se tu pro mě náhodou nenašla nějaká práce." Zeptala jsem se jí nesměle a jí se v mžiku rozzářil obličej. "Počkejte tu, zeptám se šéfíka, ale myslím, že bude jen rád. Sám vidí, že je toho na mě moc. Hned jsem zpět." Odběhla někam za roh.
Po čtvrt hodince si to už metelila zpátky. "Jůů, můžete nastoupit klidně hned zítra." Pak náhle ztišila hlas a naklonila se ke mně. "Ale není tu moc velkej plat." Mrkla na mě šibalsky. "ALICE! Kde sakra vězíš?" Zaburácel mohutný hlas. "Už běžím." Zaječela zpátky. "Promiňte, už musím běžet. Co si objednáte?" Měla jsem docela hlad, tak jsem si dala pizzu. "Jupííí! Já mám zase práci!" Jásala jsem v duchu a nemohla jsem tomu vůbec uvěřit. Jen co jsem to zblajzla jsem vyrazila dom.
Tam jsem popadla mptrojku a razila jsem do parku. Milovala jsem to tu. Chodila jsem se sem vyběhat, když jsem měla vztek nebo jsem tu řešila problémy, když mi už tekly ušima. Momentálně jsem potřebovala obojí. Zmáčkla jsem jeden čudlajz na tý pidi věcičce a začali mi hrát Linkin Park. Juj, to bylo moje! Asi po hodince běhání jsem si sedla na jednu z laviček, kam už jsem chodívala léta. Zavřela jsem oči a nechala jsem běhat myšlenky sem a tam. Jen jsem tam seděla se zavřenýma očima, poslouchala hudbu, přemýšlela o nesmrtelnosti stonožky a nevěděla o světě.
