S dvojčaty přichází i průser 3
Popadla jsem krabici plnou mých krámů a rozrazila jsem naštvaně dveře. Ani jsem se neohlídla a vypadla z mé -teď už bývalé- práce. Z jednoho místa, kterýmu jsem v poslední době věnovala nejvíce času. Vlastně jsem nežila pro nic jinýho. Ano, sice jsem po večerech chodila na různý párty a podobně, ale vždycky jen kvůli Lukimu a pokaždé jen za jediným účelem - opít se a na chvíli zapomenout na realitu, na život všude kolem.
Vyrazila jsem směrem domů. Bydlela jsem sama v domu, který jsem si poctivě vydřela každodenní prací. Najednou jsem za sebou uslyšela něčí kroky. Polekaně jsem se otočila. Za mnou stál ten kluk. "Co? Je snad ještě něco, co by si tady milostpán přál?" Zeptala jsem se ho kousavě. Byla jsem ještě příliš rozčilená na to, abych mohla uvažovat jasnou hlavou.
"Nechceš s tím pomoct?" Nabídnul mi nečekaně a ukázal na krabici, co jsem držela. "Díky za péči, to zvládnu sama." Odmítla jsem okamžitě. Něco uvnitř mi však říkalo, že jsem nejspíše udělala obrovskou chybu. Ať si! Tohle byla jedna z mých nejhorších vlastností - paličatost. Když jsem si někdy postavila hlavu, nikdo se mnou nehnul. Jako teď.
"Víš co nechápu? Když ti chci pomoct, tak se ti to nelíbí. Když ti udělám průsera -kterýho máš mimochodem oprávněně- tak se naštveš! Co vlastně chceš?" Vyjel na mě podrážděně a já sklopila hlavu. Věděla jsem, že má pravdu. Pravdu ve všem, ale zrovna v tu chvíli mi zase přispěchala na pomoc má stará známá - paličatost.
"Chcu, abych tě už nikdy v životě nepotkala, víš? Jen co ses ukázal, všechno se zkazilo! Kluk mi dal kopačky, dostala jsem vyhazov z práce a teď se mi snažíš ještě vnutit svou společnost!" Zařvala jsem mu do obličeje a přestala se kontrolovat. Aspoň že už má na sobě zase ty mega brejle, do očí bych mu to asi neřekla.
Ještě chvíli jsem se na něj mlčky dívala a pak se k němu otočila zády. V tom okamžiku jsem ucítila pevný stisk na paži. Otočila jsem se k němu čelem a zadívala se mu do očí, na kterých už neměl brýle. Byly tak pravdivé a přeci skrývaly tolik tajemství. Na to, že to byl úplně vypatlanej kluk vypadal i docela roztomile.
"Takže ty si myslíš, že je to všechno moje vina? Myslíš si, že kdybych nepřišel k tobě do salonu,tak ti nepřijde smska od kluka, že se s tebou rozchází? Myslíš si, že by se s tebou nerozešel, kdybych tam nepřišel? Tak to promiň, ale jestli jste mezi sebou měli problémy, tak já za to vážně nemůžu." "Problémy? Já nemám žádný problémy! Teda skoro. Mým největším problémem si ty!" Probodávala jsem ho vražedným pohledem a odmítala si fakt, že ve všem co říká má vlastně pravdu.
"Mrzí mě, že jsem na tebe byl předtím hnusnej a řekl o tobě, že jsi pitomá, když si mi nalakovala ty nehty jinak, ale nejsem zvyklý na takovýhle chování. Vážně nemám rád nafoukaný lidi." Řekl s klidem a jako by nic se o krok přiblížil. "Cože? To myslíš jako vážně? Tak já jsem podle tebe nafoukaná? Já? A co takhle tvoje maličkost? Óó, pardon! Ty si vlastně perfektní, co?!" Vyjela jsem na něj rozčíleně. Ještě nikdy mi nikdo neřekl, že jsem nafoukaná. Au, to byla podpásovka. "Ne, nejsem perfektní. Nikdo nejsme perfektní, jen ne každý se to snaží skrývat pod slupkou nafoukanosti." Odpověděl s naprostým klidem, čímž mě ještě více vytáčel.
"Tak to už je vážně trochu moc, nemyslíš?" Vysmekla jsem se mu ze sevření a otočila jsem se k němu zády. Aniž bych se dívala na cestu, prudce jsem vyrazila vpřed. Okamžitě jsem ucítila náraz. Když jsem se podívala kolem sebe, zjistila jsem, že jsem srazila nějakýho dědulu.
