S dvojčaty přichází i průser-2
Rozzuřeně jsem vyskočila od stolu a nahla se k ní. Už už jsem jí chtěla jednu vrazit, ale náhle jsem strnula. Ty její oči…úplně mě propalovaly! A pak mi to všechno konečně docvaklo…
"Říkal?" Vykulila jsem na tu osobu oči, aniž bych si momentálně byla jistá, jakého že je vlastně pohlaví. "Jo, říkal sem černou! Ale tebe ještě asi nenaučili, jak barvy vypadaj, co?" Ušklíbne se na mě a s pohledem plným opovržení mi zabouchne dveře před nosem. S pusou dokořán čumím stále ještě na to místo, kde jsem ho viděla naposledy, ale o chvíli později se ke mně s úsměvem vrátí…i s mým šéfem. "Slečno Fullerová, slyšel jsem na vás nějaké stížnosti." Zablýsknou se šéfovi oči a nasadí přeslazenej ksichtík. Všechno ve mně začne vřít při pohledu na toho kluka, kterej se teď začal culit od ucha k uchu. Parchant!
"Víckrát už se to nestane! Vážně!" Ujistila jsem ho rychle. Mít problémy se šéfem…to my ještě scházelo! "Taky si myslím, končíte!" Vybafne na mě až se z toho posadím na zadek a pomalu nejsem schopná ani slova. "Jak KONČÍM???" Zeptám se ho přiblble, když se z toho alespoň trošičku vzpamatuju. "Máte padáka, jasný?" Usměje se na mě a s radostí mě pozoroval, jak začínám brunátnět.
Všechno ve mně začalo vřít. Při pohledu na toho imbecila jsem vážně nemohla zůstat klidná. Prostě to nešlo. "Jasný." Vyštěkla jsem na šéfa, vytáhla zpod stolu krabici a naházela do ní všechny svoje věcičky. To poslední, o co jsem stála bylo se někoho doprošovat. Ať už by se jednalo o cokoliv…
Ještě naposledy jsem se koukla tomu klukovi do obličeje. Na okamžik jsem ztuhla. Tentokrát tam neměl ten vítězoslavnej úsměv jako předtím. Bylo tam něco jiného, zvláštního. Bylo tam překvapení a údiv. A taky nejistota. Ale proč? Copak teď už není konečně spokojenej, když mi dali vyhazov?
"Ale já nechtěl, aby přišla o práci. Byla to přeci jen barva na nehty." Začal ze sebe pomalu soukat. Stále jsem se mu dívala do očí a nedokázala od něj odtrhnout oči. Na co si to sakra hraje? To jako teď mi bude dělat zachránce nebo co? "Aspoň si slečna Fullerová zapamatuje, že se má plně věnovat zákazníkům." Zakončil náš "rozhovor" úšklebkem šéfík a odešel do svýho brlohu. Jen jsem se bezmocně dívala, jak se všechno v mým životě kazí. Přišla jsem o práci…a jen vinou toho pitomýho namyšlenýho týpka! Měla jsem o důvod víc, abych ho začala pořádně nenávidět. Pokládala jsem ho totiž za viníka toho všeho, co se mi stalo.
"Spokojenej?" Vzpamatuju se konečně a přestanu se do toho kluka vpíjet pohledem. "Promiň. Já vážně tohle nechtěl. Nechtěl jsem, aby tě vyhodili, jen sem ti to chtěl nějak oplatit." Odpověděl a tvářil se celkem nevině. Možná, že bych mu na to i skočila, kdybych nevěděla, co mi právě udělal a neměla na něj vztek. A když já, Julie Fullerová, mám vztek, tak to pak stojí za to!
Zničil mi všechno, pro co jsem žila - práci. Nic jinýho pro mě stejně nemělo význam. Na kluky jsem měla vždycky smůlu, ostatně Luki byl toho důkazem a byla jsem pro ně jen pouhá hračka. Přátel jsem taky moc nepoznala a když už jsem nějaký měla, vždycky mě podrazili. Jak jsem se asi měla naučit důvěřovat lidem? A o rodině ani nemluvě. Tomu se snad takhle ani nedalo říkat. Rodina? Ne, to jsem opravdu neznala.
